„Pokud je matka na dítě naladěná, její péči je přiměřeně láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu s jiným člověkem je bezpečné a obohacující,“ konstatuje v rozhovoru známá česká rodinná poradkyně Eva Labusová. Mluvili jsme o tom, jak moc je pro celý život důležitá citová vazba, kterou si miminko po narození utvoří s nejbližší osobou.
Facebook
Eva Labusová. Foto: Jessica Lutišanová
Co ve stručnosti znamená teorie citové vazby?
Teorie citové vazby, jejímž autorem je anglický psychiatr John Bowlby, vychází z poznání, že každý novorozenec přichází na svět s hlubokou potřebou vztahu. Dítě hned od narození specifickými signály projevuje svou schopnost takový hluboký vztah navázat, a to nejdříve s osobou, která se o něj primárně stará, tedy nejčastěji s matkou. Velmi záleží na tom, jak je matka k této potřebě svého dítěte vnímavá a jak se v rodině s jeho vrozenou potřebou vztahu zachází.
Pokud je matka na dítě naladěná, její péči je přiměřeně láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu s jiným člověkem je bezpečné a obohacující. Pokud jsou podmínky pro vytvoření této první prototypové vazby pro dítě nějakým způsobem nevýhodné nebo dokonce nebezpečné, může dojít k jejímu narušení, a to s mnoha negativními důsledky pro budoucí život dítěte.
Jaké jsou to důsledky?
Náš attachment (citová vazba) předurčuje téměř každou naši životní situaci, protože jde vlastně o základ našeho emočního uspořádání a pociťování. Zároveň lze attachment vidět jako nevědomou strategii přežití, která se automaticky aktivuje, zvláště když jsme ve stresu, fyzicky vyčerpaní, nemocní, během vývojových a jiných krizí, v etapách zásadních životních změn. Když se podíváme kolem sebe, vidíme, že lidé se liší v tom, jak reagují v okamžicích úzkosti a ohrožení.
Někdo zachová klid, jiný bojuje a další se snaží uprchnout a nic neřešit. Lidé jdou do agrese nebo autoagresie. Snaží se věci napravit nebo přijmou pozici oběti. Pokud jsou tyto reakce nevědomé a jen instinktivně, mohou být pro náš život devastující. Dá se mluvit o jakémsi vnitřním naprogramování, které se spontánně projevuje v našich reakcích. Patří sem přehnaná asertivita a sebeprosazování či naopak tvárnost, ústupnosť. Patří sem i orientace na výkon, workoholismus a perfekcionismus nebo naopak pasivita či prokrastinace.
V neposlední řadě jde io schopnost prožívat blízkost a intimitu, o naši autonomii nebo schopnost přizpůsobení se či dokonce vztahovou závislost. I jevy jako žárlivost, pocity vykořenění a sebeodcizení, permanentní pocity nedostatku nebo přesměrování vztahových vazeb z lidí na zvířata, respektive na domácích mazlíčků, se dají pochopit pomocí zkoumání základní citové vazby jedince.
Jako všechny tyto problémy vznikají?
Odpověď je nutné hledat ve vývojové psychologii. Lidská bytost se rodí s nezralým mozkem a až moderní věda a technické možnosti to do důsledků potvrdili: dětský mozek po narození potřebuje ještě určitou dobu a specifické podmínky, aby se dotvořil. K žádoucí socializaci a k uspokojivému citovému a mravnímu vývoji dochází až v důsledku vhodného zacházení dospělých s dítětem při zohlednění mimořádných potřeb raného věku. V limbickém systému lidského mozku jsou ukryty dvě pro emoční prožívání důležité části zvané amygdala a hipokampus.
Amygdala zpracovává vypjaté pozitivní i negativní zážitky a funguje jako poplachové zařízení. V stavech mimořádného stresového vypětí dochází k vyplavení zvýšeného množství stresových hormonů, dítě se dostává do stavu nezvladatelného přetížení a právě jen citlivá reakce osoby, která se o něj stará, to může zmírnit i pomoci zvládnout. Hipokampus zase zpracovává a uchovává chronologicky uspořádané vzpomínky, které se ukládají do mozkové kůry. Díky tomu jsme schopni vnímat souvislosti svého života a porozumět jim.
Zatímco amygdala je dotvořena v posledních měsících prenatálního života, takže už novorozenci a děti raného věku velmi intenzivně emočně vnímají, kvůli dosud nefunkční hipokampus nedokážou vzniklé emoce zpracovat. Pokud není nablízku starající se člověk, který tak učiní za dítě svým empatické chováním, dochází k takzvanému zaplavení. Hipokampus dozrává až kolem třetího roku věku, což je zhruba doba, od které bydlíme schopni vnímat svůj život jako sled událostí.
Předchozí emocionální vzpomínky zůstávají ukryty v takzvaném nevědomí. Proto je pro vývoj dětí tak zásadní, aby v raném věku měli nablízku svou náležitou citlivostí vybavenou primární pečující osobu a aby se, pokud se to dá, nesetkali s příliš negativními či dokonce traumatickými zážitky, protože jinak může dojít k potenciálně problematickému vazební chování.
